OSUD - MÁ NAD NÁMI SKUTEČNĚ MOC A NEBO SI HO ŘÍDÍME SAMI?
08.11.2025 15:02
Osud... Jedno slovo, které vyvolává jiné reakce, jiné názory i jinou úroveň vnímání a uvědomění a pozvolna se stává sprostým slovem... Samozřejmě ho jina budou vnímat lidé vědomí a jinak lidé, silně zatížení do hmotné a materiální stránky života... Ale pojďme se podívat jaký je rozdíl v osudu předurčeném a v osudu, který si vytváříme sami...
Předurčený osud není nic jiného, než sepsaný plán duše, kterou obdrží od karmické rady před svým vstupem do pozemského života... Osud, který si vytváříme sami je náš vlastní lidský sled rozhodnutí a změn, které ale vznikají díky naší logické hlavě, díky našemu chtění, očekávání i lpění na věcech, situacích i lidech, kdy svým jednáním, myšlenkami i chováním jdeme proti předurčenému osudu v domnění, že je to ta správná cesta, a že my jsme přeci těmi, kdo si osud určuje... Pokud by to tak ale skutečně bylo, proč se nám tedy dějí situace, události i záležitosti, na které nakonec nadáváme a spíláme vesmíru i osudu, že jde proti nám... Lidé a duše jsou stejně ovlivnitelní a zmanipulovatelní a často si právě zaměňují předurčený osud s vlastní iniciativou přirozený osud ovlivňovat ve svůj vlastní prospěch... A právě to je základní chybou vnímání duchovní a životní cesty, ať už nás lidí anebo našich duší... Naše tvoření osudu je tak často zkreslené, neobjektivní, protože si ho chceme stvořit k obrazu svému a následně se divíme, že jsme vlastně stvořili Viktora Frankensteina... Předurčený osud je skutečný plán duše, který má rozmanité názvy od knihy palmových listů, přes akášické kroniky až po knihu osudu... Tento plán se nedá, opravdu slovy NEDÁ změnit, pokud ho nepozmění sám vesmír nebo chcete-li Prazdroj všeho /nejedná se o pivo/... Náš uměle vytvářený osud je ale v životě tím, co nás stahuje do špatných rozhodnutí, ze kterých často neobviňujeme sebe, ale druhé, ale také ze série omylů a opakovaných stejných chyb, rodinných vzorců chování a dalších uměle vytvořených aspektů kolektivním vědomím lidstva a zažitých, i když už dávno přežitých a často pokřivených dogmat, předsudků a škatulek... Tento druh osudu tak stojí za tím, že v životě odbočujeme dál a dál do slepých směrů v domnění, že jdeme správnou cestou, ale až do bodu, kdy se najednou ocitneme před jeho koncem, přešlapujeme na jednom místě a nevíme, kudy dál... A v tuto chvíli opět přichází na scénu vesmír, aby napravil to, co jsme my a naše duše popletly a urovnává to do pořádku tzv. "osudově nevyhnutelnými změnami", což není nic jiného, než návrat nás a duší právě na onu původně naplánovanou a předurčenou cestu... To se projevuje nečekanými a překvapujícími životními a často radikálními proměnami, kdy nás zasáhne nebo může zasáhnout v jednom sledu a v řádu cca dnů nebo týdnů několik zásadních životních zlomů, protože to je právě ten náš uměle vytvořený osud, kterého se stále chceme zuby nehty držet a myslíme si, že ho máme pevně v rukou jako jeho stvořitelé, což ale znamená nečekaný rozchod, vyvstalé dluhy a exekuce, ztráta práce, rozpad úspěchů nebo nečekaná změna chování u druhých... To se stejně tak týká i svobodné vůle a každodenních rozhodnutí... Opět podotýkám, že většina lidí na této planetě nevyužívá svobodnou vůli, i když jí de facto každá jedna duše disponuje už od svého stvoření, ale zaměňuje ji za každodenní obyčejné rozhodnutí... A i to se vztahuje k tomu, jak si tvořit vlastní osud, aniž bychom zasahovali do osudu, který je duši předurčen... Kdo disponuje svobodnou vůlí a dokáže ji prožívat ve svém životě a je přitom v souladu s vesmírnými zákony, kdo nemá strach jít životní i duchovní cestou SÁM ZA SEBE a nerezonuje pouze s davem je skutečným tvůrcem svého osudu, protože dospěl do bodu, kdy překonal a zvládl všechny nástrahy, překážky i zkoušky seslané vesmírem a z takové duše se stává duše stará nebo prastará a zároveň moudrá, kde je možnost, že sám vesmír přepíše původní plán duše pro zbytek jejího pozemského života a udělí ji nový plán, ve kterém už ale daná duše nemusí plnit pouze svou předurčenou cestu, ale v souladu se zákony vesmíru a svobodnou vůli, kterou nezneužívá, si vytváří vlastní novou životní cestu a sama si volí, kdo bude nebo nebude součástí jejího pozemského života, nastupuje cestu svého skutečného poslání, protože byla konečně pochopena a stává se vzorem a inspirací pro ostatní a to přesto, že v další fázi takto uspořádaného života dosáhne úspěchů, materiálních i finančních vrcholů, ale přesto dál zůstává vděčná a pokorná...
A jako zdárný příklad mohu bez ostychu uvést pro mne jednu velmi inspirující osobu a tou není nikdo jiný, než Keanu Reeves... Na závěr jako malé vodítko pro ty, kteří v tom ještě stále tápají, patří dvě varianty, jak rozpoznat, zda si tvoříte osud vlastní a se svobodnou vůlí anebo zda si tvoříte sice vlastní osud, ale zkreslený, plný opakovaných chyb, strachů a obav a z toho následně vznikajících problémů... První varianta osudu spočívá v tom, že nejste svazováni systémem, jeho nastavenými dogmaty, předsudky i konvencemi, byť jeho základní pravidla dodržujete... Nejste pod vlivem druhých, nedotýká se vás bolestně to, jak se k vám chovají či jak o vás smýšlí a máte dostatečně zdravé sebevědomí, sebedůvěru, sebeúctu i hrdost... Dokážete řešit zásadní životní momenty s klidem a rozvahou, intuitivně srdcem a s absencí logického rozumu a v každém problémů, starosti či situaci dokážete zpomalit, zastavit a během pár vteřin si uvědomit, zda děláte chybu anebo zda postupujete správně a rovněž se nenecháváte zatahovat do emočních dramat, hádek a sporů... A také umíte ihned rozpoznat, kdo proti vám vlastně stojí, zda energetický upír, narcista a manipulátor nebo psychopat... Druhá varianta se týká námi uměle vytvářeného osudu v domnění, že jsme jeho tvůrci, ale to většinou následně provázejí stále se opakující situace, jen v malých obměnách, vytvářené problémy a snadná ovlivnitelnost a manipulovatelnost druhými a jako nezvratný důkaz, je naše dlouhodobé přešlapování na jednom místě z nemožností se posunout dál, kdy jsme se ocitli na konci slepého směru, kde sice dál vidíme před sebou cestu, ale za mohutnou skleněnou nepropustnou hradbou...
A čím víc budeme mít snahu jít dál, tím víc nám bude znemožňováno postoupit dopředu... V reálném životě se to např. týká toho, že uvíznete v práci, která vás sice nebaví / i když ze začátku jste z ní byli nadšení/, ale chodíte do ní jen proto, že za to máte alespoň nějaký nuzný peníz, ale zároveň postrádáte dostatečnou odvahu, vnitřní sílu i rozhodnost z toho odejít a pustit se do neznámých vod... A to samé se týká i vztahů, ve kterých často uvízneme a jako výmluvu používáme buď děti anebo společně vybudovaný majetek, ale opět je za tím jen strach postavit se na vlastní nohy a stát se nezávislým... A myslím si, že takový námi vytvářený osud nechce sice nikdy, ale většina z nás ho přesně takovým způsobem útrpně snáší, ale vlastní neschopnost se něčeho nebo někoho pustit svalujeme na něj i vesmír, že jsou k nám nespravedliví, ale ve výsledku ubližujeme jen sami sobě a bohužel i druhým... Ale dokud se nenaučíme rovnováze mezi logickou hlavou/rozumem a srdcem/intuicí, budeme vše odůvodňovat tak, jak nám to nejvíc bude vyhovovat... Ono je přece jednodušší ukázat prstem, než si přiznat, že kráčíme špatnou cestou... Pavel Adam