PROČ MÁME STRACH A ÚZKOST ZE SMRTI?
30.01.2025 15:14
Každého z nás v životě ať už chceme nebo nechceme ovlivňuje téma smrti a vším, co se je kolem ní spojené... Prakticky si to neuvědomujeme do okamžiku, než se se smrtí setkáme tváří v tvář, většinou z prožitou ztrátou partnera, dětí, rodičů, příbuzenstva, někoho z přátel či kolegů či v případě našich domácích mazlíčků... Až v tento moment si začínáme naplno uvědomovat křehkost a pomíjivost života a s přibývajícími léty začínáme pociťovat čím dál víc sílící strach z toho, že se naše životní kroky krátí a blíží se nevyhnutelný konec... Je to ale dáno i tím, že se snažíme v životě usilovat a budovat jisté hodnoty, ať už jsou materiální, rodinné, duchovní, vztahové nebo ohledně vlastní úspěšnosti a smrt je vlastně tím, co nám stojí v cestě, zejména pokud se s ní setkáme tváří v tvář ztrátou někoho blízkého... To je ten zlomový okamžik, který v nás začne vyvolávat strach z ní, navíc posílený vzpomínkami, které jsou uložené v našem podvědomí a z předchozích prožitých životů, ale není to ani tak strach ze samotné smrti, jako spíše z procesu umírání, kdy si duše prožila trauma v podobě mučení, utonutí, poprav, vražd, válek, pádů z výšek, vyhladovění či z prožívané bolesti, což v ní zanechalo silný traumaticky prožitý šok, uložený v jejím vědomí... Duše, které se už před zrozením a ze strachu, že znovu to samé prožijí, vědomě brání příchodu na tento pozemský svět, což se projevuje už při samotném porodu, kdy je novorozenec např. omotaný pupeční šňůrou... Jako lidé si tyto vzpomínky nepamatujeme, ale duše ano a v příchodu dané situace či právě prožité smrti někoho druhého se tyto vzpomínky mohou vyplavit a nastupuje strach z ní... Nicméně smrt není koncem ani začátkem, ale pokračováním cesty duše, kdy pouze opustí svůj dopravní prostředek, tedy tělo, ale ona sama dál pokračuje ve své cestě... Proto je trauma a strach ze smrti silnější u žijících a pozůstalých, než u umírajících... Umírající, tedy jejich duše je už připravena opustit své tělo, někdy je to náhle a nečekaně /infarkt, tragická nehoda, rychlý průběh nemoci/, kdy je duše zpět povolána domů, protože nezvládá pozemský život a příliš sama sebe zatěžuje, někdy je to dobrovolná volba duše /sebevražda/ a její špatně pochopená pozemská cesta, ale také to může mít pozvolný průběh /vyhoření životem, nenaplněnost v něm nebo dlouhodobě se vlekoucí nemoc/, tedy touha duše po vlastním vysvobození z marastu prožívaného života... Některé duše, které jsou navráceny zpět do života a dostanou druhou šanci, už ze smrti strach nemají, přijaly ji a dokáží si víc vážit toho, že jim bylo umožněno dál pokračovat ve své cestě... Ale už s jiným přístupem... Naprosto změní svůj přístup k životu, stávají se bojovnější s jeho nepřízní a se silnější vůlí odolávat nástrahám a překážkám, nevzdávají se... Jiný průběh je ale u těch, kteří odejdou spontánně a stářím, ti jsou většinou už smíření s prožitým životem, mají jasno ve svých prioritách, protože duše dosáhla toho, co měla naplnit, je se svým odchodem smířená a uvědomuje si, že po ní zůstane její otisk v podobě žijících... Smrt jako taková je rychlejší, než např. večerní usínání, je to tisícina vteřiny, což potvrzuji z vlastní zkušenosti klinické smrti, prožité při těžké autonehodě, kdy se najednou zlomkem vteřiny zatáhne opona a je tma... Tedy tma dočasná, než vás ovlivní jasné zářivé světlo a vidíte najednou přicházet ty, které jste ztratili v průběhu života /rodinní příslušníci, přátelé/, provázené průvodci pod dohledem archanděla Azraela... Ne vždy je to světelný tunel, ale mohou se objevovat nejrůznější a nejroztodivnější obrazy... Má cesta ale návratem domů skončit neměla, a proto jsem byl znovu navrácen do života, ale výrazně to ovlivnilo mé smýšlení o smrti a dodalo větší váhu tomu, víc si vážit prožívaného života... Ale také proto, že mi bylo sděleno, že ještě nenastal můj čas, a že tady na Zemi mám důležité poslání, které mám naplnit a dotáhnout do konce, kdy se díky tomu jinak dívám na život ať už svůj nebo plynoucí okolo mne... Také mi bylo dopřáno dozvědět se, kdy a za jakých okolností skončí má životní pozemská pouť... Ani z toho nemám strach, protože vím, jaký to bude mít průběh... Bude to v den mých narozenin nebo bezprostředně po nich, v kruhu svých nejbližších... Ale svůj odchod vnímám jako oslavu prožitého života a přesně v tomto duchu se ponese vše kolem toho...
Strach ze smrti je vytvářená iluze, která nejvíce ovlivňuje pozůstalé, aniž by si ale sami uvědomovali, že jejich bolest nad prožitou ztrátou duši v jejím odchodu brzdí, protože smutek, ztráta i bolest je tím, co duši může stahovat zpátky k nám dolů na pozemský svět... Každého z nás jednou čeká naplnění jeho pozemské cesty, je to přirozená cesta, která dává prostor dalším duším, aby se opětovně navrátily do dalšího pozemského života s řadou karmických úkolů a zátěží, které mají na svém cestě napravit, prožít, vyléčit a uzavřít... Skutečným důvodem, proč my lidé máme strach ze smrti je ten, protože ji nedokážeme detailně prozkoumat, abchom zjistili, co skutečně obnáší a to je právě to, co v nás nejprve vytváří obavy, postupně se přeměňující ve strach... Dokud ale budeme smrt vnímat jako negaci, tedy zmar nad naším prožitým, ale mnohdy nenaplněným životem, budeme v sobě tento strach živit... Nakonec můžeme zjistit, že na smrt jako takovou, se dá pohlížet i jinak, ne tedy jako na totální zkázu a zmar našeho prožitého života, ale jako na sklizeň všeho možného, co nám život nabídnul, co jsme dokázali, co dozrálo, přineslo své plody ovoce, obohatilo druhé a co skrze nás rostlo pro další generace i pro tento pozemský svět, a že jen nastal čas vrátit se domů... Pavel Adam
.jpg)