VDĚČNOST - PROČ JI POSTRÁDÁME
27.01.2026 14:45
Žijeme ve světě, kde prakticky všeho máme dostatek... Netrpíme hlady, máme kde bydlet, máme co jíst, máme práci a vyděláváme peníze a jsme relativně zdraví či máme kolem sebe podporu v milujících osobách a přesto nedokážeme být vděční a šťastní... Čím více toho máme a čím víc se nám toho dostává, tím více nás svazuje strach z nedostatku... Strach, že o to přijdeme... Že to ztratíme... Že nebudeme mít nic... Tento strach se podle typu usazuje buď v bederní oblasti zad, plotének a páteře /strach z nedostatku existenčních prostředků, z materiálního a finančního zabezpečení/... Ve středu zad /strach z nedostatku lásky, pozornosti a péče/... V ramenou, šíji a krční páteři /emoční napětí, úzkost, emoční napětí/...
Paradoxně ale právě ti, kteří toho mají po skromnu, nežijí v bohatství, jsou daleko šťastnější a vděčnější, než většina z nás... Při sledování dokumentu Vandráci na cestách po jižní Americe byla ukázána místa, kde žijí lidé v naprosté chudobě, bez peněz či práce a na pokládané otázky, zda jim něco v životě chybí, odpověděli, že ne, že jsou šťastní... Šťastní a vděční za život, i když doslova žijí v polorozpadlých domcích nebo chatrčích a s málem toho, co všechno si můžeme dovolit my... Pojí je totiž jedna vlastnost, která se z našich srdcí vytrácí... Skutečná láska k životu ve všech jeho podobách... A to, čeho si my často nevážíme a zbytečně tím plýtváme /přeplněné popelnice jsou toho důkazem/, oni dokáží i z toho mála, které mají, dokonale vše využít... Jsou vděční a šťastní za všechny dary, které jim poskytuje příroda a svůj vděk vůči ní dokáží navracet... Jejich skutečná vděčnost vychází totiž ze srdce a je to jejich hluboký vnitřní postoj a stav bytí, nikoliv jako v našem světě jen zdvořilostní fráze poděkování... Pro tyto lidi to znamená vědomé oceňování všech hodnot života, prožitých okamžiků, vztahů či drobností, které přinášejí radost, vnitřní klid a splynutí s proudem života, byť pro ně není honosný... Přesto jsou vnitřně více bohatí, než my, žijící v moderním světě, plného různých vymožeností a s dostupností prakticky všeho, co si zamaneme...
Ale my nedokážeme být skutečně vděční...
Protože se pro nás vděčnost a zejména druhých stala samozřejmostí, ale bez toho, aniž bychom my sami vděčnost vesmíru v dostatečné míře projevovali a navraceli mu všechno to, co nám v rámci hojnosti přináší a čím nás podporuje... Naučili jsme se to brát jako povinnost, ale bez toho, aniž bychom to jakoukoliv formou vraceli zpět... Nežijeme v té skutečné vděčnosti v našich srdcích, ale pouze v nastavené iluzi, kterou za vděčnost vydáváme... Ale je to pouhá zdvořilost, ne skutečná hodnota... Nevychází z naší hloubky, je to jen povrchně vyřčené slovo... Není to empatie... Je to pozlátko, za které se rádi schováváme a druhé tak oceňujeme pouze z naší vlastní úrovně bytí... Z pocitu nějakých závazků či z vypočítavosti /já jsem pomohl tobě, ty pomůžeš mě/ anebo proto, protože se to musí... Honíme se za neexistujícími sny a přáními a to jen proto, abychom si dopřáli drahou dovolenou, lepší auto nebo lepší dům... Stali jsme se obětmi konzumu, který podporujeme... Ale zároveň v sobě dál a dál zaléváme semínka pochybností a strachu z nedostatku... Vděčnost tak prožíváme pouze skrze logickou hlavu a ego, ale ta skutečná vděčnost i štěstí, po kterých marně prakticky po celý život toužíme, a které hledáme ve vnějším světě, nevyvěrá z nás... Je to lež, kterou se krmíme...
Vděčnost nikdy nebyla a není samozřejmostí, je to úcta a poděkování za vše, čeho se nám dostává, co potřebujeme a o co vesmír žádáme či si přejeme... Ale už mu to nevracíme zpět... Teprve až o všechno přijdeme a ocitneme se na tom pravém dně, uvědomíme si, co její význam skrývá a teprve tehdy ji budeme schopni probudit ve svém srdci a být šťastní za to jediné, co nám zůstane - za možnost být stále ŽIVÍ... Pavel Theodor
